Fytoterapie je léčba léčivými rostlinami. Metoda je známější pod označením bylinkářství (bylinářství).

Pro léčbu člověka (ale i zvířat) jsou využívány léčivé rostliny. Mohou to být byliny, polokeře, keře, stromy, houby i řasy. Fytoterapie je součástí alternativní medicíny. Osoba praktikující fytoterapii je označována jako fytoterapeut, případně jako bylinkář. Léčivé rostliny jsou prokazatelně užívány více než 5000 let. Za posledních zhruba 100 let dochází k převratným změnám v léčebných postupech. Z léčivých rostlin jsou izolovány samotné účinné látky do forem léků. Zde dochází k prvnímu odklonu od přírody. Při výrobě léků jsou odstraňovány ostatní látky obsažené v léčivé rostlině. Přitom některé z nich (ale spíše celý jejich komplex) mají při léčbě svoji (mnohdy pro nás skrytou) roli. Postupem času je většina těchto účinných látek v lécích nahrazena látkami uměle vyrobenými – syntetickými. Ty ovšem nejsou totožné se svoji přírodní předlohou, a proto mnohdy dochází k nežádoucím vedlejším účinkům takovýchto přípravků. Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) jsou různé formy fytoterapie praktikovány zhruba třikrát až čtyřikrát častěji než přípravky klasické medicíny.

Ve fytoterapii jsou užívány různé části léčivých rostlin. Může se jednat o kořeny, kořenovou kůru, oddenky, hlízy, cibule, nať, kvetoucí nať, listy, kůru, dřevo, květ, okvětní lístky, čnělky, stopky, plody, oplodí, semena, mladé výhonky, pupeny, výtrusy, mízu, pryskyřici, plodnice hub či stélky řas a lišejníků.

Surovinu pro výrobu přípravků je možno získat sušením (dostáváme drogu), nebo rostliny zpracováváme živé – ihned po sběru. Obojí má svoje opodstatnění, výhody i nevýhody a mnohdy i jiný (nebo také žádný) léčivý účinek.

Jsou různé postupy, kterými lze léčivou rostlinu či její část upravit tak, abychom dostali účinné a lehce aplikovatelné fytoterapeutikum. Mezi nejznámější způsoby zpracování pro vnitřní užití patří odvar, nálev, macerát za studena, tinktura, prášek, tobolkovaný prášek, lisované tablety, tekutý či suchý extrakt, čerstvá nebo stabilizovaná šťáva, injekce, sirupy, oleje, silice a nesmíme zapomenout ani na homeopatické zpracování léčivých rostlin. Použity mohou být i klyzmata (výplachy) a inhalace. Pro vnější užití je možno použít koupele, obklady, mazání (tinkturami), náplasti a masti.

Za nejúčinnější fytoterapeutika (když pomineme injekce) jsou považovány tekuté přípravky, zejména pak odvary a tinktury. Odvar má jednu zásadní nevýhodu – takto připravený vodný výluh ani v chladu nevydrží déle než 2 dny. Pracnost spojená s každodenní přípravou odvaru může odradit samoléčitele od pravidelného užívání předepsaných denních dávek, čímž se samozřejmě snižuje účinnost a není dosaženo kýženého výsledku. Proto se pro pravidelné (zejména dlouhodobé) užívání jeví jako nejoptimálnější lihové extrakty z léčivých rostlin – tinktury. Léčivě působí v rostlině přirozeně obsažený komplex účinných látek. Tyto účinné látky jsou extrakcí převedeny z rostliny do tinktury. Při aplikaci se tinktura díky obsaženému lihu velmi dobře vstřebává sliznicemi celé trávicí soustavy – tedy již v ústech. Obsah lihu umožňuje extrahovaným látkám překonat peklo kyseliny solné v žaludku a ve velkém množství se i s účinnými látkami vstřebat v tenkém střevě. Líh v tinktuře nám rovněž garantuje přenos účinných látek přes hemoencefalickou bariéru, ale také stabilizuje přípravek, který časem prakticky neztrácí na své účinnosti, takže i po letech je možné tinkturu použít.

Podíváme se trošku blíže na rozdíly mezi metodami při zpracování léčivých rostlin do formy tinktur. Klasické tinktury z léčivých rostlin (alopatické výluhy) jsou vyráběny ze sušených nebo živých rostlin. Působí podobným mechanismem jako léky, avšak bez vedlejších účinků na lidský organismus. Je to dáno přírodním původem komplexu účinných látek získaných přímo z rostliny ve složení, které navrhla sama příroda. Jedná se o látky, které používaly k léčbě již nesčetné generace našich předků. Tinktury z pupenů (gemmoterapeutické tinktury) vycházejí z vědeckých prací doktora Henryho, který navázal na výzkumy akademika Filatova. Gemmoterapeutika se vyrábí z pupenů a mladých výhonků živých rostlin. Za zakladatele homeopatie je považován doktor Hahnemann. Při výrobě homeopatických tinktur jsou užívány převážně živé rostliny (ale i živočišné tkáně a chemické látky). Z matečné tinktury se postupnou dynamizací dostáváme k požadované potenci. Homeopatickou přípravou je potlačena (nebo zcela mizí) chemická (materiální) složka léčivé rostliny a její léčivou roli přebírá složka energetická.

Komplexní systém fytoterapie pomocí tinktur z léčivých rostlin naleznete na: www.tinktura.eu

 

Ing. Pavel Kadaňka