Rodiče měli byste své děti trestat?

Dnes se o výchově dětí můžeme dočíst mnoho rad a návodů. Přesto se tyto metody dost liší a mění v závislosti na pohledu rádce a době. Jak je možné, že se rady k výchově tak liší a tak často mění?

Není to tak, že by měli platit na děti stejné metody uplatňované při výchově jako například před padesáti lety? Nebo je dnes prostě jiná doba a děti jsou také jiné? Zkusme se zamyslet nad odpověďmi.

Mýtus: Dítě se musí řezat! Dítě se nesmí uhodit!

Fakt: Každé dítě je jiné. Neexistuje zaručený a konkrétní návod jak dítě dobře vychovávat.

Například jedno dítě může být klidné a statčí mu pouze pohrozit nebo se na něj přísně podívat když zlobí a je klid. V té samé rodině však druhé dítě může být naprosto odlišné a vyžaduje přísnější i fyzický trest. Ukázňování by mělo být také přispůsobené věku dítěte.

Mýtus: Pokud z dítěte chcete mít sebevědomého člověka musíte ho chválit.

Fakt: Každé dítě potřebuje chválu jako rostlina potřebuje vláhu. Pokud, ale dítě budete chválit za vše a to i když není ve skutečnosti za co povede to ke zdeformování jeho povahy. V dospělosti se bude těžko vyrovnávat s neúspěchy a nenaučí se snášet kritiku. Mnohem lepší je chválit ho za snahu než za výsledky. Z toho pozná, že aby něčeho dosáhlo je třeba pro to něco dělat.

Mýtus: Jsme nej kamarádi!

Fakt: Jste rodiče a jako takoví máte odpovědnost a autoritu své dítě vychovávat. Je pravda, že rysy přátelství a dobrého vztahu by jste měli zaměřit na dobrou komunikaci a to zejména v dospívání. Kdy je to nejtěžší. Věnovat jim čas a být přístupní svému dítěti. Je to nejlepší co svému dítěti můžete dát. Občas ale bude třeba být rodičem a určit hranice a říct ne a dítě to musí vědět a počítat s tím.

Mýtus: Nesmím se před svým dítětem ztrapnit!

Fakt: Děti velmi špatně slyší! 🙂 ale velmi dobře vidí! Je pravda, že Vás děti moc dobře pozorují! Ale fakt, že se budete pořád tvářit, že vy nemůžete nic zkazit povede k napodobení a nečekejte, že vám děti řeknou, když se jim něco nepovede nebo budou v průšvihu. Ještě vhodnější, ale také je se dokázat i dítěti například omluvit! Tím svou cenu ve skutečnosti jen zvýšíte.

Závěrem lze napsat, že i když bychom se snažili sebevíc, nějaké ty chyby při výchově uděláme, ale pokud budeme přistupovat k dítěti citlivě, s rozvahou a láskou, která se nevyznačuje pouze slovy, ani ne rozmazlováním, ale skutky což je náš čas, zájem, komunikace a dávání určitých hranic a vymezování odpovědnosti za jejich vlastní rozhodnutí, posouzené podle věku a vyspělosti dítěte, tak můžeme s dobrým svědomím dávat svým dětem to nejlepší co můžeme!