Karoši – Nepracujete až příliš?
,,Firemní bojovníci“ původ tohoto sousloví pochází z Japonska kde Karoši neboli smrt z přepracování straší mnoho pracovníků a zaměstnanců a rodin. V Japonsku se ročně setkají s touto tragédií až desetitisíce lidí. Ale stává se to i v jiných zemích světa.
Jak je to možné? Co to způsobuje?
Samozřejmě nelze vždy s jistotou říct do jaké míry zdravotní stav jedince ovlivnil tento konec. Je však mnoho důkazů, že opravdu vysoké pracovní tempo až posedlost prací vede k vyčerpání, zdravotním komplikacím a může vést i k tomu nejhoršímu. Ze zdravotního hlediska se může jednat o způsobené potíže jako je infarkt myokardu nebo náhlé selhání srdce. Přemíru námahy a nedostatek odpočinku člověk může zvládat po určitou dobu. Poté se mohou objevit nepříjemné příznaky, že je něco špatně. Lidé, kteří jsou v nebezpečí si často nechtějí toto nebezpečí připustit. Proč někdo pracuje tak tvrdě, že u něj může dojít ke zdravotním komplikacím nebo dokonce ke smrti? Možná, je to tak, že chtějí lepší pozici ve firmě kde pracují, hluboce se zajímají o svou práci a v tvrdém soutěživé prostředí prostě chtějí zvítězit. Je ale takové vítěztví opravdu vítěztvím? A stojí vůbec za to?
Žiju abych pracoval nebo pracuji abych žil?
Aby někdo pochopil proč a jak se tomuto nebezpečí vyhnout tak musí zjistit svůj postoj k práci a přehodnotit svůj žebříček hodnot. Lidem, kteří s tím mají problém nestačí říct aby pracovali méně hodin, ale ukázat jak možné důsledky, tak hloubku problému. Zeptejte se sami sebe. Z čeho chci mít v životě radost? Na co se těším? Kolik hodin trávím s rodinou a odpočinkem? Podobné otázky mohou pomoci Vám nebo lidem, kteří to potřebují aby začali přemýšlet o svém životě.
Jiné komplikace se kterými se můžeme setkat v našem prostředí je právě vyčerpanost a deprese. Kdy to pro co se pachtíme nakonec ztrácí význam. Léčba deprese nebo jiných následných zdravotních problémů které si vyslouží člověk, který přespříliš pracuje, jsou často drahé a časově náročné. Navíc mohou způsobit bolest blízkým v jejich okolí. Přesto asi cítíme, že léčba těchto nemocí je vlastně pouze léčba symptomů. Tedy problém je v mysli člověka, který potřebuje nejen tělesný odpočinek, ale také naučit se vyrovnaně stavět se ke své práci a životu.
Jiné neduhy.
To, že se může jednat o závislost na práci svědčí i fakt, že v době volna nastává takzvaně neuróza z volna. Příznaky jsou podrážděnost, nuda, nerovzita a vše skončí až pondělním odchodem do práce. Nebo jiné zkušenosti ukazují na takzvaný syndrom chorobné úzkosti z domova, kdy se lidé bojí jít po práci domů.
Rodina až na druhém místě.
Dalším negativním dopadem je, že se rodinný život pomalu, ale jistě hroutí. Jen si představte mít za partnera člověka posedlého prací. Takový člověk ne jen, že pracuje hodně, ale také na práci myslí, často o ni mluví a nedokáže se radovat z jiných věcí. Varovné signály jsou právě pro nejbližší členy rodiny důvodem aby apelovaly a povzbuzovaly takového člena rodiny k tomu aby nacházel radost i v něčem jiném než v práci, aby se stýkal i s jinými lidmi než jen s kolegy. Pokud čekáte až na důchod, že si vše teprve užijete tak to vůbec nemusí být pravda. Zdraví člověka může být chatrné, uspokojení se může pro takového člověka vytratit a nabité volno, čas a peníze nedokáže využit pro své ani vaše potěšení.
Obyvatelé východní Asie jsou velmi pracovití. Vidíme to například i u nás v případě vietnamských večerek, kde majitel pracuje od brzkého rána až do pozdního večera. Klidně se Vám věnuje i v době po zavíračce. Málo placené prodavačky podobných zařízení českých majitelů mají často zavřené již před koncem otevírací doby. Vietnamci podobně jako Číňané, Korejci, Japonci a řada dalších národů této oblasti je zvyklá svůj čas věnovat své práci. Na svou rodinu a koníčky jim pak již nezbývá čas. A pokud jej mají, tak jsou zvyklí jej trávit zase v pracovním kolektivu na tzv. teambuldingových akcích.
Nevím, jestli mám s tímto článkem souhlasit nebo ne. Pořád ještě chodím do školy a po večerech pracuji jako copywriterka a korektorka textů. Nepřekvapuje mě proto, že rodinu tak nějak nestíhám. Přítel nemá zrovna výdělečnou práci a na chatu s komínem u řeky se musí šetřit 🙂 Ale teď, když jsem svého přítele neviděla asi dva týdný, zjišťuji, že jsem si nevážila chvílí, kdy jsme byli spolu. Koukala jsem do mobilu a hledala nové zakázky a psala a psala… A najednou, když mi chybí, si uvědomuji, že to bylo špatně. Neměla jsem být tolik v jiné realitě.