Jak velký vliv má naše psychické rozpoložení, tedy vztah sám k sobě, na zdraví?  Často slýcháváme odborníky hovořit o duševním onemocnění. Tedy onemocnění spojovaná s psychikou, například deprese, schizofrenie, různé druhy syndromů.  Pak i  o onemocněních zapříčiněných vnějšími podmínkami. Virová onemocnění, bakteriální, rakovina atd.  Když se však podíváme pod pokličku, tak víme, že každá nemoc je projevem narušení vlastní rovnováhy – psychiky. Nejsem vyrovnaný, tak ztrácím moc sám nad sebou, jsem ne – mocný.

 

     Naše společnost má v sobě hluboko zakódované přesvědčení, že za nemoci, které se u nás v průběhu života objevují nemůže my, ale vnější podmínky. Opak je pravdou. Uveďme si příklad na dnes hodně častém onemocnění jako je exogenní deprese. Tedy deprese vzniklá na základě vnější příčiny. Vnější příčinu uveďme například úmrtí dítěte. Některý z rodičů propadne bolu ze ztráty dítěte tak, že odmítá přijmout ten fakt, že jeho dítě zemřelo a v podstatě se násilím dožaduje toho, aby se situace vrátila k původnímu stavu. Což je nemožné,dítě zemřelo. Zakotví se, zakóduje sebe sama na něčem, co nelze změnit, a tak sám sebe vrhá ještě do hlubšího bolu. Takovému člověku pomůže jedině změna sebe samého, tedy změna přístupu k tomu, co se událo. Dokud takový člověk nepřijme ten fakt, že dítě je pryč – odešlo, zničí sebe samého o odsoudí sám sebe k doživotnímu bytí v utrpení.

 

     Na podobném principu vznikají všechny nemoci bez výjimky a úplně stejným způsobem se dají vyléčit.Změnou přístupu sama k sobě, tedy změnou návyků, které často kopírujeme od rodičů a opakujeme stejné vzorce chování. Odborníci tomu říkají dědičnost.

 

      Aspekt dědičnosti nemá příčinu v tom, že by jste se narodili například s rakovinou, protože jí mají rodiče nebo k ní měli větší dispozice než ostatní. Aspekt toho, že onemocníte rakovinou je pro všechny stejný. Jen v rodinách, kde rakovina je, příbuzní podléhají vzorcům chování  tohoto člověka a v podstatě kopírují – učí se, co vidí, tedy naprogramovávají sami sebe a následně pak i oni sami onemocní. Přejímají tak pomyslnou štafetu. A také neznamená to, když v rodině rakovina není, že já sám jí neonemocním.

 

     Všechno je o přístupu k sobě. Rakovina je v podstatě egocentrickým chováním v určité oblasti života. Chrapounsky beru bez ohledu na druhé, někde dávám na úkor sebe, zatvrzelé postoje. Takové, jaké je naše zablokování, takový orgán onemocní.  Na ukázku uvedu příklad – rakovina dělohy u mužů je to rakovina prostaty. Jednou z možných příčin vzniku nemoci v obou případech je zadržený tok lásky při sexuálním aktu. V tomto případě je sexuální akt brán jenom jako povrchová záležitost, kdy jedinec klade důraz na fyzický prožitek a lásku odmítá propojit a v podstatě si nárokuje sexuální akt od druhého bez ohledu na jeho potřeby. A nebo obráceně, odevzdává sám sebe jenom pro to, že si to druhý přeje. A protože je duch ve spojení s tělem, přísná láska nás varuje v podobě nemoci. Tělo nás a v podstatě křičí:  „Dávej pozor. Dávej pozor na to, co děláš. Dávej pozor na to, jak to děláš.“ A rovnou teď a tady máte  vysvětlení, proč se někteří lidé zázračně uzdravují sami od sebe, ať jde o jakoukoliv nemoc. Takovéto varování nám chodí po celý život a záleží na nás, zda ho vyslyšíme. Týká se to všech nemocí. Rakovinu jsem si vzala jen jako názorný příklad.

 

       Naše společnost se naučila chodit k doktorovi při zdravotních problémech. A povětšinou nám doktor nasype jedny prášky, které nám podpoří ten či onen orgán, utlumí ty a tamty příznaky nemoci. Ale kladl si z vás někdo otázku, proč jsem stále nemocný i když beru léky? A pak na druhé straně zase ty léky, co si vezmeme, ublíží jinému orgánu. Mnohý z doktorů zapomněl na to, že každá nemoc souvisí s naší psychikou, s tím, jakou moc máme sami nad sebou, se vztahem k sobě samému. Jak sami sobě rozumíme, jak sami sobě nasloucháme. Jak nasloucháme druhým.  Málo doktorů řeší to, proč nemoc vznikla a málokterý z doktorů umí to, aby nás navedl zpět –  ku sobě samému. V mnohých aspektech se pro někoho stala doktořina jako byznys.  Vědci pak následně vymýšlejí  vakcíny proti virům – chřipka. Vyrábí se léky, na snižování tlaku. Na srdce, na játra na žaludek. Vymýšlejí se stále nová a nová antibiotika a jediné čeho tím docílíme, tak toho, že zabíjíme sami sebe.  A ve své podstatě  jsou bakterie i viry živé organismy a chtějí také žít a bez nich by život neexistoval, proto mutují a stávají se rezistentními vůči vakcinacím a lékům. Viry, ani bakterie nás nenapadají pro to, že nás chtějí zničit, oni jen žijí a náramně se jim daří tam, kde je pro ně vhodné prostředí.  

 

     Z toho vyplývá, že vlastní zdraví držíme v rukách pevně my sami a to přístupem k sobě samému. Každá nemoc snadno a rychle odezní, když rozpoznáme příčinu – čím jsme si ji způsobili. Stačí se jen zastavit a zeptat se sám sebe: „Co já pořád dělám, že se to ke mně vrací? Například při rýmě: „Co mám v nose?“ Při kašli. „Na co kašlu?“ U malých dětí astma, většinou se váže na chování rodiče. „Co nemohu rozdýchat?“   Odpověď přijde vždycky, jen naslouchat. Tyto odpovědi nenajdete v žádných učebnicích ani odborných knihách. To my sami sobě musíme umět přiznat pravdu a pro každého je ta odpověď jiná. A pokud si nevíme rady, jděme tam, kde odpověď znají a pomoc nabízí. A pro co se rozhodneme, či pro koho, je naše volba.

 

 

Eva Štefková